Sonntag, 16. Juni 2013

Dny antikapitalismu, díl druhý – o odborech, marxismu i rasismu

V slunečnou sobotu 8. června jsem navštívil část odpoledního programu druhého ze tří pražských Dnů antikapitalismu 2013, pořádaných Socialistickou solidaritou. Zatímco přednášky „Umění a emancipace“, „Řecko jako sociální laboratoř Evropy“ a „Odbory, sociální hnutí a marxisté“ jsem si musel nechat ujít, zúčastnil jsem se přednášek „Sociální hnutí a odbory ve světě“, „Relevance marxismu pro dnešek“ a „Rasismus a Romové“. Diskuze o sociálním hnutí a odborech se účastnil ze Socialistické solidarity Jan Májíček a spolu s ním dva zahraniční hosté: Costas Todoulos z řecké Socialistické dělnické strany (SEK) a Jo Cardwellová rovněž ze Socialistické dělnické strany, ale z Velké Británie (SWP). Řečníci se shodli na rozporu mezi radikálně naladěnými řadovými odboráři a zkorumpovanou odborovou byrokracií, vyděšenou z radikálních akcí a rdousící jakoukoli aktivitu. V Řecku se dokonce za požadavky řadových odborářů postavila, na rozdíl od reakční části jejich vedení, parlamentní levice – SYRIZA a Komunistická strana Řecka. Smutné je, že někteří dobří bojovníci za práva zaměstnanců zastávají rasistické a sexistické předsudky, např. v „obraně před přistěhovalci“, která pracující rozděluje. Byla vyzdvižena nutnost mezinárodní součinnosti odborů, což je jistě potřebné, ale problematické v době, kdy neexistuje jejich ani národní, mnohde ani podniková součinnost! Jan Májíček upozornil, že se nedaří odborově organizovat pracovníky v rozvíjejících se odvětvích, u nichž není členství v odborech tradicí, např. v maloobchodě. Odboráři by měli překonat své tradiční působiště – pracoviště – a vyjít do ulic. Dovolím si podotknout, že vzhledem k naprosté pasivitě velké části odborových organizací na pracovištích by bylo záslužné, kdyby se aktivizovaly alespoň ve svém tradičním působišti... Předseda Socialistického kruhu Michael Hauser ve své přednášce o relevanci marxismu pro dnešek upozornil, že postavení lidí ve společnosti není dáno biologicky, nýbrž sociálně. Dnešní filozofové na rozdíl od Marxe nehovoří o reálných potřebách lidí. Na příkladu jazyka (řeči) Hauser poukázal, že nemůže existovat vlastnictví pouze soukromé – jazyk nemůže být ničí soukromý, mají-li mu ostatní rozumět. Marx chtěl (na rozdíl od různých namyšlených vědátorů) pouze realizovat myšlenky existující již dříve. Neuvažoval o alternativě bez analýzy daného stavu věcí. Nový svět chtěl vytvořit z rozporů stávajícího, nedělat tlustou čáru za minulostí. Dále Hauser poukázal na základní rozdíl mezi materialismem a idealismem. Dle materialistického pojetí, k němuž se hlásí všichni pokrokoví lidé, je naše vědomí určováno naším společenským bytím. Až v komunistické společnosti tomu bude naopak. Zajímavý byl také rozbor otázky pracovní doby a volného času. Marx upozornil již v rukopisech „Grundrisse“ na hlubokou krizi kapitalismu pramenící z toho, že lidé nemají čas. Hlavní produkční silou se stává znalost, vědění, ovládání moderních technologií. To ale vyžaduje dostatek volného času, aby se lidé mohli vzdělávat. Kapitál se neustále snaží volný čas přeměnit na práci, proto i přes technický pokrok lidé pracují stejně dlouhou dobu nebo dokonce déle, než dříve. Směna společensky nutné pracovní doby znamená nerovnost. Od společnosti každý dostává, co odpovídá jeho práci, ale všichni nepracují stejně – někdo udělá za stejnou pracovní dobu více a jiný méně. Svou přednášku zakončil Michael Hauser citátem, že proletariát potřebuje hrdost a samostatnost více než chléb. Problematickou se mi jevila diskuze ohledně subjektu změny, vedoucí síly neboli hegemona či nositele revoluce. Na tuto otázku, opakovaně pokládanou řečníkům z pléna Tomášem Sigmundem, nedokázal ani jeden z nich jednoznačně odpovědět. Michael Hauser hovořil sice obsáhle, ale dle mého názoru se odpovědi vyloženě vyhnul. Zmínil Marxův předpoklad pro vítězství socialistické revoluce: její provedení současně v nejvyspělejších kapitalistických zemích. Ačkoli v jiném místě diskuze uvedl, že vychází mj. z Lenina, v tomto případě naprosto opomněl Leninův rozbor imperialismu a na základě něj geniální objev možnosti vítězství proletářské revoluce v nejslabším článku imperialistického řetězce, bez ohledu na to, že tento nemusí být hospodářsky nejvyspělejší. Vedeni touto Leninovou poučkou porazili ruští bolševici buržoazii na šestině světa, což Hauser, nevím proč, opomněl. Dále filozofoval o komunistické společnosti a uvedl, že Marx nepředpokládal vznik fašismu, což je jistě pravda, ale odpověď na otázku, kdo nebo co bude subjektem budoucí socialistické revoluce, těmito slovy nedal. Angličanka Joe Cardwellová odpověděla, že kdo bude subjektem revoluce, nikdo neví (marxisté by vědět měli, podotýkám já!), ale myslí si, že to budou ti, od kterých to nejméně čekáme. (Jehovisté...? Ufoni...? – táži se já...) Řek Costas Todoulos uvedl, že subjektem změny nemusí být ti nejutlačovanější, ale budou jím ti, kteří nejvíce chtějí změnu, což bylo tvrzení poněkud nejasné a vyhýbavé. Přitom odpověď nalezneme již v Manifestu komunistické strany z r. 1848... Bude to proletariát pod vedením své komunistické strany (a pro dnešek je jedno, jestli se bude nazývat takto nebo jinak...). Poněkud kuriózním oživením programu bylo stručné představení „gamifikované ekonomiky“ Janem Kubíčkem a jeho asistentkou. Kdo viděl český film „Dívka a kouzelník“ z r. 2008, na dobu svého vzniku až pozoruhodně protifašistický, dovede si představit, jak Kubíčkovo vystoupení vypadalo. Kubíček – „kouzelník“ – seznámil obecenstvo s tím, že jeho výraz „gamifikovaný“ pochází od anglického „game“ (hra). Je bohemista, analyzoval Bondyho a napsal „Kapitalistické básně“. Před nedávnem zjistil, že se dá dřevo řezat na hezká kolečka (to většina z nás asi zjistila už jako děti, tedy z těch, kterým se pila dostala do ruky...). Inu, kdo si hraje, nezlobí, ale „gamifikovanou ekonomiku“ a prodej dřevěných koleček nemohu považovat za vážně míněný způsob boje proti kapitalismu. Velmi závažná byla přednáška o rasismu a Romech. Dále budu používat výraz cikáni (s malým „c“, zatímco současný český pravopis kuriózně neumožňuje psát s malým „r“ slovo „Romové“, na rozdíl od židů, černochů či indiánů...), protože nemám rád falešné novodobé bojovníky proti rasismu považující za rasisty někoho, kdo používá historicky zažité a nijak hanlivé označení pro příslušníky jedné národnostní menšiny. V diskuzi vystoupila představitelka sdružení „Otrokem rasy“ Ivana M. Čonková a Jozef Miker z iniciativ „Nenávist není řešení“ a „Konexe“. Hovořili o sestříhaném videozáznamu z nedávné potyčky v Duchcově vzbuzujícím dojem, že násilí zapříčinili cikáni, zatímco ve skutečnosti jej zavinil jeden podnapilý příslušník většinového etnika cikány provokující. Následná demonstrace nespokojených občanů se zvrhla přímo ve fašistické shromáždění, přičemž někteří účastníci měli namalovaný knírek jako Adolf Hitler! V Teplicích v nedávné době došlo k vraždě cikána a čtyřem zraněním, vyloženému pokusu o rasově motivovanou masovou vraždu. Od minulého roku bylo zabito na území ČR 9 cikánů a ve většině případů nikdo nic nevyšetřuje! Na právě probíhajících duchcovských „Cassanovských slavnostech“ spojených každoročně s násilnostmi je vedením města zakázán cikánům vstup do zámecké zahrady – samozřejmě neoficiálně – zatímco pochody a shromáždění neonacistů zakazovány nejsou. Duchcovská starostka Ing. Jitka Bártová („Šance pro Duchcov“) povolila proticikánskou demonstraci i přes nesplnění zákonné povinnosti ohledně jejího ohlášení a nedala ji rozpustit ani přes výhrůžky cikánům upálením(!). Jozef Miker uvedl, že jemu samotnému bylo ze strany neonacistů vyhrožováno zmrzačením. Hovořilo se i o problematice vystěhovávání do drahých a nevyhovujících ubytoven. To se týká lidí na hranici chudoby, kdy např. žena se čtyřmi děti bere sociální dávky ve výši šesti tisíc Kč. Tito lidé nejsou nezaměstnaní vlastní vinou. Některým se podařilo zajistit byty jen díky solidaritě a finanční podpoře lidí z majority. Bohužel, ohledně výše sociálních dávek se šíří neuvěřitelné výmysly – tvrzení, že cikánské rodiny pobírají desetitisícové podpory. Ve skutečnosti cikáni pobírají podpory ve stejné výši, jako všichni ostatní a úřady se je snaží spíše poškozovat než zvýhodňovat. Zajímavé bylo konstatování J. Mikera, že cikáni jsou tlustí z halušek a placek z mouky a vody, které jsou nejlevnější stravou, nikoli z bůčku a bifteků, jak tvrdí hlasatelé rasové nenávisti. Pozornost byla věnována i problému privatizace městských bytů, v nichž soukromí majitelé razantně zvedají nájmy a města pak doplácejí dávky na bydlení, což je dražší, než kdyby byty nadále vlastnilo město a nájmy v nich nezvyšovalo. Zaznělo také, že za této vlády nelze odstranit rasismus. Bohužel už ne to, za jaké ano. Pozornost byla věnována také cikánskému aktivismu, jenž je dosud slabý. Převládá skepse a nedůvěra k většině společnosti (u níž ovšem také převládá skepse, dodávám opět já), což je ale odezva na její rasismus. I ztráta naděje a apolitičnost je podobná u cikánů jako u velké části „bílých“... Jak konstatoval J. Miker, pokud cikány někdo dostane k volbám, budou volit komunisty. Říkají: „Zlatí komunisté!“, protože před listopadem 1989 měli zajištěnou práci a bydlení a mohli slušně žít. Zakončil emotivně heslem: „Černí, bílí, spojme síly!“ Večerního promítání ani celého třetího dne přednášek jsem se nemohl účastnit. Na základě své přítomnosti na pátečním a části sobotního programu však musím hodnotit Dny antikapitalismu 2013 i přes dílčí výhrady pozitivně. Ale je potřeba vykonat ještě značné úsilí pro vyjití odpůrců kapitalismu ze suterénních prostor galerie Tranzitdisplay a dalších kluboven, hospod a kaváren a jejich účinný nástup do ulic. Leopold Vejr

Keine Kommentare:

Kommentar veröffentlichen